( aneb po děčínských vyhlídkách )
Roman Košnár
Jan Vilímek ( Vilda )
Na poslední březnový den, sobotu 31.3.2007 jsme s Milanem naplánovali středně dlouhý výšlap okolím Děčína. Údolí Labe mezi Děčínem a Hřenskem patří k nejkrásnějším přírodním partiím u nás. Oba břehy lemují pískovcové skály, které dostávají podobu mohutných kolmých stěn. Z vyhlídek na jejich vrcholu se můžeme podívat na hladinu řeky i na lidská sídla v údolí doslova z ptačí perspektivy. Počasí mělo být teplé jako celý týden, vypadalo to na pohodou záležitost. Bohužel dost kamarádů mělo jiný program, takže byla proti jiným akcím nahlášena slabší účast. Pro mne a Milana se mělo jednat o návrat na místo činu, neb jsme tuto trasu ( její delší variantu ) šli již v roce 2003. Zápis z této akce je na našich netových stránkách i v kronice.
V 7.45 hod. máme sraz na hlavním nádraží v Ústí nad Labem. Dorazíme bohužel pouze tři ( Milan, Roman a já ). Hlásím ostatním že Vilda se připojí v Děčíně na autobusovém nádraží. V 8.05 hod. vyrážíme vlakem do Děčína s malým 5 minutovým zpožděním, což je v normě. Již v 8.35 hod. jsme na místě a přesouváme se na autobus. Přichází i Vilda, který hlásí dlouhé páteční posezení s bohatou konzumací alkoholu. Jsem docela zvědav, jak se popere s dnešním výšlapem. V plném autobuse míříme přes různé vesničky k výchozímu bodu naší túry, do Arnoltic. Něco před půl desátou jsme na místě. V konzumu na návsi kupujeme poslední zásoby potravin, někteří si dávají i lahváče a chystáme se vyrazit. Před hospodou nás zaujmou dvě dost velké kaluže čerstvé krve. Místní obyvatelé, kteří též konzumují lahváče nás informují, že je to následek noční nehody, kdy prý auto srazilo nějakého chudáka. Ovšem kdo ví jak to bylo.
Konečně vyrážíme do terénu. Procházíme vsí a zvolna se noříme do údolí Suché Kamenice ( viz. konec zápisu ). Cesta je místy pracně vyhloubena ve skalním podloží, občas dlážděna kamennými bloky. Vyjeté koleje v pískovci svědčí o tom, že tu v minulosti jezdívaly i selské povozy. Údolí je opravdu pěkné, trochu nás překvapuje, že i tady dole řádil silný vítr. Cestu nám trochu komplikuje velký polom, popadané stromy jsou všude. Romanticky vypadají některá trampská ležení pod převisy, kterých je tu dost. Procházíme údolím, uprostřed odbočíme doleva a vystoupáme do obce Labská Stráň ( viz. konec zápisu ). Odtud bez zastávky pokračujeme na Belvedér ( viz. konec zápisu ), kde se kocháme výhledy a fotíme se. V místním hotelu si dáváme na žízeň i chuť pár žejdlíků piva a probíráme různé důležité věci ( např. letošní dovolenou, další akce O.P.A.T.u, nová oddílová trika, politickou situaci, sportovní novinky atd. ). Po osvěžení se vydáváme na další putování. Jdeme po staré kočárové cestě spojující lovecký zámek v Bynovci ( letní sídlo Clary – Aldringerů ) s vyhlídkou Belvedér. Cesta vznikla v 18. století jak dokládá letopočet 1789 na jednom z patníků, které v páru proti sobě lemují cestu. Po nějaké době odbočujeme do lesa a přicházíme k rozcestí Pod Kamenským vrchem. Kus cesty za ním odpočíváme na zelené louce s pařezy a svačíme. Některým jedincům se již dál šlapat nechce, ale nezbývá jim, než se přemoct. Odtud se jinak než po svých nedostanou.
Po doplnění energie jídlem a kratším odpočinku přicházíme k Růžovému hřebenu. Na stejnojmennou vyhlídku vede značená odbočka dlouhá 300m. Z výrazného skalního ostrohu ( 433m ) je nádherný výhled. Vyhlídka je opatřena zábradlím a lavičkou, zde se rozhlížíme a fotíme. Po kratším oddechu pokračujeme dál. Přicházíme na Spálenisko ( 391m ) odkud se nám otevírá další skvělý výhled do údolí. Přímo před námi je obec Prostřední Žleb a nad ní je zalesněný vrch Vrásník ( 427m ). Za chvíli přicházíme k rozcestí Nad Loubím, kde naší trasu přetíná zelená turistická značka Děčín – Bynovec. Jdeme kolem pěkného lesního hřbitova k okraji Ludvíkovic, protáhlé obci nad údolím Loubského potoka a jeho přítoků. Za vsí začínáme stoupat na Stoličnou horu ( viz. konec zápisu ), těšíme se na její vyhlídky. Jako první navštívíme Labskou vyhlídku, neboli Labskou stráž ( viz. konec zápisu ). Další je Sněžnická vyhlídka s pěkným výhledem na rozhlednu Děčínský Sněžník. Na závěr se rozhlížíme na Děčín z Císařské vyhlídky ( viz. konec zápisu ). Viditelnost je skvělá, město máme jako na dlani. Tímto pohledem vlastně naše dnešní túra končí.
Vilda míří domů, aby se dal do gala na večerní třídní sraz, my ostatní jdeme přes město do restaurace U Pekaře na jídlo a vyhodnocení dnešní akce. Protože máme hlad a těšíme se na pivo, prolétneme městem jako vítr a za chvíli sedíme v hospůdce. Zanedlouho se objevuje i vyfešákovaný Vilda, který má před třídním srazem čas a tak jde s námi posedět. Při jídle a pití hodnotíme dnešní vydařenou akci. Počasí vyšlo nádherně ( naposledy jsme pořádně zmokli v roce 2003 při výšlapu na Bořeň ), ušli jsme solidních 20 km a lidí jsme moc nepotkali. Víc jich bylo jen na Belvedéru ( přijeli auty ) a na Stoličné hoře ( blízkost města ), jinak jsme si odpočinuli v liduprázdné krajině. Trasa nebyla náročná, zvládl jí i Vilda po větším pátečním posezení. Je pravda, že měl pár kilometrů před koncem krizi, kdy jsme od něj slyšeli jen sprosté nadávky a funění. Ovšem jako žhavý kandidát na přijetí do O.P.A.T.u krizi překonal a pochod se ctí dokončil. Zjistili jsme, že na fyzičce po zimě musíme ještě všichni zapracovat. S Milanem plánujeme na některý všední dubnový den výšlap v Českosaském Švýcarsku. Počítáme předběžně asi tak s 25 až 30 km v členitém terénu. Všem zájemcům dáme včas vědět.
Po posezení se loučíme s Vildou a jedeme vlakem do Ústí nad Labem. Milan a já jdeme ještě posedět na chvíli do restaurace U Vlastence. Zde nás nachází Jára, který měl dnes také jet na akci. Bohužel pro něj však přehnal páteční posezení s konzumací alkoholických nápojů a ráno zaspal. Při našem líčení dnešní akce dost litoval, že o akci přišel. Nesedíme dlouho a po naplánování dalších akcí oddílu a troše klábosení míříme do svých domovů. Na dalších akcích ahoj.
Údolí Suché Kamenice:
romantický skalní kaňon, navštěvovaný hojně již v předminulém století. V jeho středu stával od roku 1794 mlýn, který však kvůli nedostatku vody příliš neprosperoval. V roce 1806 se přistavěla hospoda s kuželníkem a tanečním sálem. Objekt se brzy stal vyhledávaným cílem, v roce 1822 však lehl popelem a zmizel beze stopy. V údolí se zvedají pískovcové Arnoltické stěny, nevysoké, ale zajímavě tvarované bloky s řadou jeskyních dutin.
Obec Labská Stráň:
původní název Neudorf, připomíná se již v roce 1387. Teprve v 18. století se objevuje název Elbleiten – Labská Stráň. V domě č. 42 bývala od roku 1771 škola. Nová školní budova čp. 100 je z let 1884-1885. Není bez zajímavosti, že před druhou světovou válkou bývalo ve vsi šest hostinců. V okolí obce bylo několik lomů, první z nich se připomíná již v roce 1557. Začátkem 20. století většina zanikla.
Vyhlídka Belvedér:
je nejstarší upravená vyhlídka v Českosaském Švýcarsku na okraji skály asi 130m nad hladinou Labe. Vyhlídkovou terasu zřídil v letech 1701-1711 František Karel Clary – Aldringen. Ve skále byla vytvořena umělá jeskyně, kde se pořádaly hudební a divadelní produkce. V letech 1888-1889 byla postavena kamenná restaurace s hostinskými pokoji, která nahradila původní dřevěnou. Po celou dobu je vyhlídka s nádhernými výhledy hojně navštěvována.
půvabná stavba postavená v novoklasicistním stylu ze železa a kamene v letech 1888 - 1890 děčínským Okrašlovacím spolkem. Dnes je bohužel vyhlídka značně poznamenána zubem času. Z altánu neseného čtyřmi pilíři je nádherný pohled do hlubokého údolí Labe s osadou Loubí a přístavištěm.
zde je pět metrů vysoký pískovcový obelisk, který byl vztyčen již v roce 1879 na paměť stříbrné svatby Habsburského císaře Františka Josefa I. a jeho choti Alžběty. Okolí vyhlídky bylo upraveno na odpočinkový areál s lavičkami a promenádami. Nádherný výhled na Děčín a blízkost města znamená vysokou oblibu u místních obyvatel.
Stoličná hora ( 289m ):
je pískovcová stolová hora, místními zvaná Kvádrberk. Vrcholové partie byly ve druhé polovině 19. století parkově upraveny zásluhou Vysazovacího a okrašlovacího spolku v Děčíně a staly se oblíbeným místem vycházek lidí všeho věku.
Zpracoval: 5.4.2007
Vik